OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pohodový a sváteční podtext lidského shromažďování při příležitosti rockových festivalů, jehož jsme svědky již déle než nějaké čtyři desítky let, dostal při čtvrtém ročníku plzeňského Metalfestu řádně na pamětnou. Při pohledu na následnou spoušť, kterou divoká voda z protržených nebes zanechala v českých luzích a hájích, to sice nebylo nic, co by stálo za zdůraznění, nicméně i tak to zdaleka nebyl tak příjemný zážitek, jak si jej člověk ještě tak dva týdny před vypuknutím festivalu maloval.
Prší, to se tak někdy stává
V pátek to ještě nebylo tak zlé. Sice střídavě poprchávalo a pršelo už od brzkého rána, ale to se tak zkrátka někdy stává. Tuzemským tutovkám SALAMANDRA a CITRON to nicméně nezabránilo v našlapaných setech a v obou případech to byl opravdu důstojný festivalový úvod. V tom prvním zřejmě i proto, že znovu překopané sestavě to hraje náramně („Orion“ byl vskutku jako třešnička na dortu), a v tom druhém prostě proto, že to byl CITRON se skvělým Fanym Michalíkem a tím nejlepším z „Plni energie“, „Radegast“ a „Bigbítový pánbů“. Škoda, že KREYSON byl plánován až na neděli - mohlo (třeba) dojít k zajímavé kooperaci.
Zhýralý motörheadovský rock´n´roll v podání CRUCIFIED BARBARA poté za mnoho nestál a podstatné věci se tudíž začaly dít až s příchodem karlsruhské úderky PINK CREAM 69. Bývalé působiště Andiho Derrise jsem, přiznám se, přestal s jeho odchodem v roce 1994 sledovat, pročež jsem byl mile překvapen množstvím skladeb právě z této éry, které kapela do svého setlistu zařadila („Livin´ My Life For You“, „Talk To The Moon“, „Hell´s Gone Crazy“, „Do You Like It Like That“ a „Keep Your Eye On The Twisted“). Bylo příjemné je po letech slyšet živě, obzvláště když David Readman je pěvcem na svém místě a ani ostatní přehrávaný materiál nezněl vůbec špatně. No a kromě toho přestalo pršet.Pak přišel děda Udo se svojí nově postavenou organizací, v níž nyní kytary obstarávají Andrey Smirnov a Kasperi Heikkinen. Bylo to urputné (koncert otevřela nová titulka „Steelhammer“), bylo to heavy, ale bylo to také metal a samozřejmě ACCEPT, neboli dlouhodobá slabina většiny počinů U.D.O., které zkrátka nemají pokaždé nějakou zásadní hodnotu, spíše naopak. A vystoupení právě jmenovaných bůžků ze Solingenu, které se na stejném místě konalo před dvěma lety, když už jsme u toho, mělo nesrovnatelně větší grády, přestože v jeho středu chyběl právě původní zpěvák...
SATYRICONu původní zpěvák pochopitelně nechyběl, dokonce už měl zase dlouhé vlasy, takže podle toho to také vypadalo. Interesantně řešená stage, všude kolem pravá norská zima (poprvé a naposledy se vyjasnilo, což ovšem vzhledem k pokročilé noční hodině nebyla žádná výhra) a setlist poměrně často navštěvující poslední dvě alba skupiny, podávaný na výstavním zvukovém podnosu, to byla pozitivní adrenalinová injekce, kterou si festivalový pátek, ponořený do prvního bláta a louží, rozhodně zasloužil.
Prší, už zase?
Sobota bohužel nenabídla lepší scénář, a to jak mimo pódium, tak subjektivně i na něm. Už zase řádně a dlouze pršelo, bahenní a vodní lázně, kolorované teplotou vzduchu cca 10 ºC, sváděly spíše k urychlené investici do pořádných holínek (pružný podnikatel je ostatně u vstupu do lochotínského areálu nabízel bratru za 400,- Kč), a tak ze slibovaného menu, v některých případech již mnohokrát slyšeného, jsem zvolil jen kataklysmatickou bokovku EX DEO, která toho, nemýlím-li se, živě prozatím mnoho nenahrála a v Evropě už vůbec ne. Až na nepříliš důsledný zvuk, v němž zanikaly symfonické orchestrace alias důležitá součást vizáže kapely, nabídli Maurizio Iacono a spol. poctivý kus metalového umění s příslušně významnou římskou stylizací. Jen skolení nebohé fanynky přesnou ranou mezi oči, které se kanadskému pěvci neúmyslně povedlo při pokusu o rozhození přidělených plastových lahví balené vody do publika, do tohoto scénáře moc nezapadlo (mimochodem, pevně doufám, že dotyčná je v pořádku, a my jsme nebyli svědky zrodu další velké domácí trestní kauzy spojené se světovým metalem).
Ještě chvilku jsem pak zaváhal, zda jedna jediná kapela není přece jen na celý festivalový den málo, ale grindoví kozlíci MILKING THE GOATMACHINE, kteří už nebyli zdaleka tak vtipní jako předloni, mě definitivně přesvědčili, že není. Cestou z areálu už jsem pak jen vyděšeně zíral na neustávající přívaly vody shůry a všechny ty, kteří vyslechli varování pořadatelů a v předtuše hrozícího zaplavení festivalových luk si přesouvali své stany do výše položených prostor přímo u amfiteátru.
Prší!
Vykřičník v tomto jednoslovném konstatování, výkřiku a zaklení v jednom, byl stejně výhrůžný jako zdvižený ukazováček, jímž nám Matka příroda následujícími povodněmi opětovně signalizovala, že něco není v pořádku. Jinak se ale bohužel nedělní festivalové dění symbolizovat nedalo, protože areál už byl jedno velké blátiště, teplota vzduchu konstantně na jednotkové hodnotě a krátké chvíle, kdy z nebes k zemi zrovna nic nesměřovalo, vypadaly spíše jako ironický výsměch mistra popravčího směrem k propadlému hrdlem.
KREYSON měli na festivalu premiéru, která nedopadla vůbec špatně. Servilní manažer, obskakující „Mistra“ kvůli vysloveným prkotinám, sice v hledišti vyvolal mnoho úsměvů, ale na něm to přece jen nestálo. Láďa Křížek byl ve slušné formě (byť jeho závratné výšky v „Kreyson“ se už asi nikdy nevrátí) a i nové tři skladby z chystaného alba „Návrat krále“ zněly poměrně povedeně - s proklamovanou produkcí Andyho LaRocqua a obálkou z dílny Marka Wilkinsona určitě je na co se těšit.
MERCENARY ani VARG poté rozhodně nebyli ničím, co je nutné slyšet a vidět za každou cenu, obzvláště když už klidně může jít i o zdraví, pročež jsem si z jejich extrémněji laděných metalových setů odnesl jen to málo podstatné pro právě konstatovaný závěr. Náladu v dané chvíli mohlo člověku změnit jen několik málo kapel a FREEDOM CALL byli rozhodně jednou z nich. Ne nadarmo se o nich říká, že jsou nejteplejší kapelou na světě (a ne nadarmo se jim proto někteří smějí), protože jejich dotyk byl v Plzni skutečně hodně uvolňující a našel se asi jen málokdo, kdo by si při všech těch skladbách typu „Babylon“ či „Mr. Evil“ nezadupal do rytmu.
Čas však běžel, vody přibývalo a s ní i příjemné nervozity z přibližujícího se prvního vystoupení dánského mága z Dallasu v ČR po dlouhých sedmi letech. Lidové zábavě KORPIKLAANI („Vodka“!) jsem proto příliš nedal a australská kopírka AC/DC AIRBOURNE zase nenabízela nic, proč jí věnovat pozornost - přece jen, bratři Youngové jsou jenom jedni, a přes blížící či právě oslavenou šedesátku to mají stále pevně v rukou.
A tak se konečně přiblížila půl desátá a s ní i dlouho a pečlivě připravované vystoupení KING DIAMOND. Pro bližší informace vás můžu směle odkázat na report z o dva dny staršího, podle všeho téměř totožného vystoupení kapely v Bratislavě, ovšem neopustím si několik drobných poznámek. V první řadě totiž už to, že se tady King Diamond objevil, bylo po tom všem, co v posledních létech prodělal, málem jako malý zázrak. A když jste ho pak slyšeli zpívat, celý koncert naprosto přesně a jistě, tou nezaměnitelně nejvyšší metalovou fistulí na světě, bylo to jako další zázrak. Ty si tak můžeme zaokrouhlit na dva a hnedle tady máme prostor pro řádný kanonizační proces, kterému by se Jeho veličenstvo Diamant zajisté s ďábelským úšklebkem ve tváři nebránilo.
Ale vážněji, byl to vskutku koncert jako hrom. Už jen maximalisticky vyšperkovaná scéna s nezbytným plotem, hvězdná muzikantská sestava a doprovodné divadlo samo o sobě by stálo za soustředěné shlédnutí, natož když k němu přibyl sám bezchybný a naprosto úžasný King. A kdybych směl mít jen nějakou drobnou připomínku, mířila by pouze k umělcově odvaze sáhnout ještě hlouběji do pokladnice skladeb ne tak často živě prezentovaných (hmm, třeba taková „Digging Graves“), ale k tomu bude, doufejme, snad ještě mnoho příležitostí.
Setlist: The Candle, Welcome Home, At The Graves, Up From The Grave, Voodoo, Let It Be Done/Dreams, Sleepless Nights, Drum Solo, Shapes of Black, Come To The Sabbath, Eye Of The Witch, The Family Ghost, Evil, Black Horsemen
Závěrečné resumé bude tentokráte poněkud neutrální, stejně jako byl tak nějak neutrální i čtvrtý ročník nejvýznamnější západočeské metalové sešlosti. Na jednu stranu nabídl ve všech směrech bezvadné headlinery v podobě SATYRICON a KING DIAMOND, na druhou stranu ovšem mnohokráte přivezl jména na Lochotíně již okoukaná, jejichž hrací čas mohl jistě využít někdo v těchto místech dosud nespatřený. Obdobně znovu nabídl neopakovatelné a ideální prostředí pravého amfiteátru s nezbytnými a často vítanými lavičkami, ovšem naproti tomu zopakoval neskutečné festivalové pivní patoky, jimž by spíše slušelo přízvisko „deratizační“ než „plzeňské“. A k tomu všemu to (samozřejmě, neovlivnitelné) počasí... Do příště je, myslím, na čem zapracovat.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.